Jdi na obsah Jdi na menu
 

 




Peru - cesta k Machu Picchu

vloženo  13. 6. 2013

 

img_2580-2583-panorama-cesta_z_82km.jpg

 

Je to pro mě zvláštní, nové. Prožít zážitky v Peru, poté článek napsat v Bolívii a vložit na web v Argentině. Má to pro mě symboliku, jakými proměnami procházím, jak místy, tak i děním ve mě. 

Dnes večer sedím v příjemné kavárně, popíjím čaj a píši z půjčeného počítače, příjemného spolupracovníka Floriana, mladého francouze, nadšeného agronoma. 
V San Marcos Sierras se již před 6-ti dny začaly dny znovu prodlužovat, avšak stále jsou noci chladné.
Až dopíšu, čeká mě půlhodinová cesta podél vyschlého koryta řeky, zpět na pozemek zvaný Shambala. Je to příjemná procházka bez lidí, jen já a příroda. Dost času na zklidnění se, pročíštění myšlenek ...
Teď však již k zážitkům před více než 3 měsíci, kdy jsem se vydal na cestu k hoře, která je možná nejvíce omýlaným jménem, spojeným s Peru.
Původně, když jsem spočetl cenu za dopravu vlakem do Aguas Calientes a zpět, vstupné na místo, ubytování ... tak jsem si říkal, že nemusím být všude.
Postupně jsem však dopátral, že je tu cesta podél železniční trati, cca 8hod a tak ušetřím hned 50 USD za jednu cestu. Nakonec jsem se rozhodl, že krom známého pahorku, navštívím i Waina Picchu, která je hned vedle. Vstupné stálo na obě místa 152 solů(x 7,7 na koruny)

Nyní již začnu opisovat své zážitky, jak jsem je sepsal v Bolívii.
Nastal čas, abych začal psát odvážněji, tedy více psal o svých pocitech, dojmech, bez uzardění, či pochyb, že by se to někomu nemuselo líbit, či by mě měl za blázna. Mnohdy čekáme, až někdo jiný udělá další krok. Pokud chci, aby byl svět více otevřený, musím začít u sebe.
Do syta prospán v malém hostelu, v horském měste Ollantaytambo, po vydatné snídani z vloček, ovoce a ořechů, nasedám do malého mikrobusu, kde sedím lehce namačkán s ostatními Peruánci. Poklidná nálada, úsměvy, občas něco prohodím s místními. Slunko po ránu příjemně hřeje a za 1,5hod jízdy přez prašné silnice, dojíždímě do vlakové zastávky Kilometr 82. Nejspíš vzdálenost železniční tratě od města Cuzco?
Na nándraží vidím oficíra a říkám si: "Sakra, aby mě ten chlapík neposlal zpět". Vzpoměl jsem si totiž na varování místní ženy Catty, která říkala, že občas hlídkují policisté po trati a vracejí "baťůžkáře" zpátky. Nepotěšil by je případný titulek Machu Picchu a přejetý cizinek vlakem.
 Počáteční emoční zmatky, které vykreslují zpackanou cestu a které byly dlouho mou součástí, nechávám odeznít a soustředím se na to, kam chci jít a že to určitě proběhne dobře. Cítím, jak mi znovu stoupá vnitřní důvěra a síla. S tím vykračuji podél kolejí a zastávce, s klidnou myslí a když mě oslovuje nádražák, kam že to jdu, tak říkám, že do Aguas Calientes a nechávám ho, ať mi sám vysvětlí, jaké tam vedou cesty. Zmiňuje také cestu podél tratě, to už jsem úplně klidný a vysvětluje, jaká je cesta, dát si pozor na vlak, přeje šťastnou cestu... Uff, tedy mohu jít dál, život je krásný :-) 
Nahrubo nalámaný štěrk mi křupe pod nohama, po obouch stranách se zvedají horské štíty, tu jen s drobnými křovisky, tu s malým lesíkem. Pronikavé slunce tlumí občasné mráčky a vane vytrvalý teplý vítr. Bože díky za ten dar.  
Tu do mě vstupuje obava, co budou říkat vlakvedoucí, až mě uvidí kráčet podél koleje. Zda nebudou informovat policii, či budou nerudní ... Dost! Tenhle myšlenkový proces přeskoč! Již jsi mnohokrát zažil: "Čemu dáváš pozornost, to přitahuješ." Místo sevřeného zadku se na vlak usměju, zamávám a uvidí se.
První vlak, úsměv, zamávání a milá odpověď. Však ono to půjde :-)
Zpočátku je počasí suché, teplé, po stranách kaktusy Tuna, povětšinou obsypané zralými plody, a já si říkám, že by se hodily pevné rukavice, či PET láhev, které bych uřízl dno a užil ke sběru těchto štavnatých, avšak trnitých plodů. Nu a po čase lup ho, je tu láhev s uříznutým dnem :-) Děkujůůů.
Ještě před omytím těchto plodů, od pichlavých chloupků, v pramenité vodě, potkávám proti mě kráčející partičku, více či méně přiopilých domorodců. Mají po výplatě a značně z nich táhne. Jsou milý, přátelští a ten co může ještě hovořit a je nejzvědavější, si snaží pohovořit. Po chvíli se s ním zdvořile loučím, že již musím jít.
Postupně suchý vzduch nahrazuje vlhké podnebí a objevují se stromy džungle.Vzduch je cítit vůní trouchnivějícího dřeva, těžko popsatelného zemitého pižma a častého zpěvu a křiku ptáků. Potůčky častěji zurčí podél cesty a zhruba po 10km, od počátku cesty, se na straně objevuje cestička, která skoro bez přerušení vede až do Aguas Calientes. 
Jdu již mnoho hodin sám, občas se minu s poutníkem z opačné strany a již vím, že se před vlakem skrývat nemusím. Začíná mi nabíhat pocit samoty, smutku, když si však začnu uvědomovat, kolik krásných lidí znám, jak mě rodina a přátelé podporují, ihned se mi zvedá nálada a znovu, jakoby nanovo, vnímám krásnou přírodu okolo, radost a vděčnost, že zde jsem zrovna teď. Vše kolem je živé a promlouvám. Slunce laská svými paprsky, nohy šlapou lehce znavené, plíce se plní čerstvým vzduchem a já jen jsem. Tedy až do příští chvíle, kdy chce mozek zase něco "naléhavě" analyzovat :-)
Pozvolna se smráká a já pomocí ukazatelů při cestě, napočítal ušlých 24km a městečko v nedohlednu. Navíc jsem někde cestou ponechal své dioptrické brýle, takže tak ostře nevidím.
Bolavé nohy, pocit zmatení ... a znovu nabíhá dramatická chvilka, kterou v zárodku odstřihuji.
Slyším ve mě hlas: "Prvně se zklidni, zastav se, však to bude dobré. Město tu není, přijde to později. Očekával jsi to a to tě zklamalo. Zatím si zapni čelovku a pokračuj dál. Na tom nic změnit nelze, tím chybu neuděláš."
Tak teda jo :-), jde se dál. Nohy sic unavené, po chvíli však cvaká autorežim. Jen do toho nekecat a nemyslet na to, že jsem to mohl nějak tušit, víc se informovat. Nene, nebudu se za to odsuzovat. Jen v klidu jít, krok za krokem.
Je skoro úplná tma, světlý kužel vepředu, tmavé obrysy lesa okolo a konečně další cestovatel, který mi sděluje, že to už je kousek. Nu nebudu nic očekávat, Peruánci mívají často značný rozdíl ve vyjadřování času a vzdálenosti. Po 1,5hod chůzi konečně skrze tmavé siluety stromů, spatřuji ozářené město. Ach jak rád tě vidím.
 Po chvíli se proplétám městem a hledám ubytování ve společném pokoji s ostatními, abych to měl levnější. Ten je obsazen, tak již se chci loučit, avšak tu mi sdělují, že mi za tu cenu (25solů) dají privát s vlastní koupelnou, tak s povděkem zůstávám.
Užívám si horkého proudu vody ve sprše, snad prvně od příletu do Jižní Ameriky. Většinou v chladnách oblastech mají nevýkonné el. průtokové ohřívače, kde aby tekla horká, musí voda téct jen čůrkem. Stojíte v částečně zastřešené sprše, kolem vás studený horský vzduch, přešlapujete na studených kachličkách, snažíte si nahřát tu jedno rameno, tu druhé ... Ne však dnes. Horká voda mě celá obklopuje, nahřívá, vrním blahem a vděkem.
Z hotelu jdu hledat levnou polévku a po chvíli šmajdavé chůze, nalézám mile zdobenou restauraci s příjemným číšníkem, který na můj dotaz po levné polévce, hbitě reaguje a zlevňuje skoro o polovinu. Nejspíš prázdný lokál, zjevně hladový a utrmácený cizinec, co nevypadá moc movitě, tomu napomohly.
Jako největší pochoutku, vychutnávám krémovou polévku a uvědomuji si, jak je Život skvělý. Ikdyž intenzivní a často náročný, se zdáním zmatku. Když se však zklidním a zaměřím do nitra, dovedu pak pohlédnout pod to vše, dramata, euforie, radost ... a vím, že je vše vpořádku. Ne vždy, avšak stále častěji.
 Ležím v posteli na zádech, doléhá ke mě překrývající se mix hudebních žánrů, což patří k víkendovým oslavám na náměstí. Přicházejí myšlenky na rodinu, lidi, kteří hodně ovlivnili můj život. S vděkem a láskou, se zaměřuji na každého z nich. Mysl přináší i důvody, proč bych je tolik mít rád neměl, protože dělají to či ono. Tuším že se část mě brání, milovat bezpodmínečně, hledat v lidech chyby. Dovoluji se odvážně neposlouchat, neodsuzovat ostatní a tím ani sebe.
Jdu spát s lehkostí v srdci, a budíkem na 5.30. Ráno mě čeká výšlap do kopců u Machu Picchu. Vím že nejsem sám.

Martin

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Peru - cesta k Machu Picchu

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

reakce

(Zahrádka, 28. 8. 2013 23:36)

Nádherný článek Houbičko. Děkuji za něj.... jak těžké je prosté důvěřování v lehkost bytí... :o)

Re: reakce

(Martin, 31. 8. 2013 3:32)

Ahoj Zahrádko, je mi potěším, že se líbí.

Ona se lehkost bytí postupně dostavuje.
Je to však pozvolný proces.
Jsem rád, že čím dál víc roste a odvažuji se jít stále dál.
Dojít až na konec, který nekončí :-D
Martin