Jdi na obsah Jdi na menu
 

 




Peru - Machu Picchu

vloženo  29. 6. 2013

img_2867-2869-panorama_machu_picchu.jpgNavazuji na předešlý článek, který popisoval pěší putování k městečku Aguas Calientes,  podél železniční trati. Zde jsem přespal v hotýlku a v 5.30 jsem se již budil, abych pěšky vystoupal na vrcholek, kde se rozprostírá náhorní plošina s místem zvaným Machu Picchu ("Maču Pikču", dále jen MP).
  Vstávám a již cítím, jak cítím každý sval na těle, zejména na nohou, z předešlých 28km. Co naplat, musím jít, abych byl u brány k Wayna Picchu("Vajna Pikču", dále již WP) včas.
Na tržnici kupuji zásobu banánů, procházím lidmi, čekajícími hned z rána, na první autobus, který se v prudkých serpentinách proplete bujnou vegetací džungle, až ke vstupní bráně. Tuším že chtěli 10 USD a to si radši protáhnu znavené nohy a vyjdu tam pěšky.
 Kolem 30minut putuji prašnou cestou v údolí a již mě míjí první autobusy s návštěvníky, s hojným doprovodem poletujícího mračna písku. Ještě před mostem předložit vstupenku a začínám stoupat po úzké cestičce, vedoucí živoucí džunglí, poletujícími ptáky a čistým vzduchem. Cesta vede takměř přímo a občas křižuje klikatící cestu, kde již čile proudí autobusy. První "přechod", až k dalšímu navázání na cestičku, mě s rozdýchanými plícemi, minul autobus, s mračnem písku. Proto jsem u dalšího křížení cest, vypadal jak číhající dravec, až bude vzduch čistý a to doslova :-)
  Cesta je stále prudká, avšak malebná. Předcházím lidi předemnou, zčásti proto, že jsem si na vyšší nadmořskou výšku zvykl (tělo vytvořilo více červených krvinek k lepšímu okysličení těla) a také proto, že jsem si nebyl jistý, zda dorazím k bráně WP včas. Tam to není tak časově flexibilní, jako s MP. Již jdu přez hodinu, zadýchán, nohy bolejí, avšak naskýtá se mi stále větší rozhled do kraje, slunko začíná svítit a osvicovat horské štíty ... krása.
 Konečně jsem po 1,5hod intenzivního výstupu nahoře. Pletu si frontu na toaletu s vchodem do MP, pak už však přímo k cíly cesty :)
 Proplétám se ruinami domů (prý mnoho z nich bylo nedostavěných), místem zvaném Machu Picchu, kam se podívám později. I při zběžném pohledu, mě uchvacuje, jak zde dovedli umně spojit funkčnost spolu s estetikou. Teď však čekám ve frontě vchodu do WP, kam denně může pouze 200 lidí, kde MP má kolem 3.000 lidí.
WP je název dalšího komplexu teras a budov z kamení, postavených v prudcích svazích komolého kopce. Chvíli putuji z kopce, avšak brzy začíná stoupání, v závěru až 65stupňů. Předchozí celodenní pochod, dnešní výstup k hoře a další šplhání po příkrých schodek, mě udivují, kolik toho mé tělo snese. Obdivuji se postarším lidem, lidem s nadváhou, jak odvážně stoupají vzhůru, tváře červené, dech zrychlený ... nevypadám o moc jinak :-)
Postupně se šňůra lidí rozlézá do délky a mám více času vnímat krajinu kolem sebe. Stoupáme stále více nad MP pod námi, jemné mráčky proplouvají kolem nás, okolní hory jsou doslova na dotek a já si sedám u jedné zídky, kde ihned skála prudce padá do nedohledna. 
Lidé jsou v povzdálí, sedím na krátce střižené trávě a soustředím se na přítomný okamžik, prostě jen pozorovat a nechat volně plynout. Myšlenky se znovu okazují. Například, že bych měl být "přinejmenším" osvícen při vstupu do těchto hor a další podobné myšlenkové procesy.Snažím se tedy vnímat "obyčejný" okamžit přítomnosti a nechat vše odeznít. Při prvních tónech na píšťalku koncovku, mou věrnou společnici, odplouvají společně s tóny myšlenky a mizí ve všudypřítomném větru. Okolí pode mnou se zatím zahalilo do bílé mlhy, a nade mnou doslova vibruje průzračný vzduch.
Hledat osvícení je pošetilost, největší dary jsou skryté ve zdánlivých obyčejnostech: objetí přítele, pohled dítěti do očí, mraky putující při západu slunce ... uvědomovat si to více, je umění, kterému se stále učím.
Poté obcházím horu a prudkými schody dolů, procházím kolem malé skalní dutiny, které mě láká, si v ní pohovět. Konečně mám klid nerušeně vnímat okolí, chlad a klid okolních kamenů a jako panoramatické okno, široký výhled do zeleně osvícené sluncem. Lidé bez povšimnutí jdou stezkou okolo, pár metrů ode mě a já vklidu sedím nehnutě, vnímám sílu místa.
 Po chvíli vyrážím hledat Měsíční chrám, více dolů a nalézám polozakrytou jeskyni, o které až později zjišťuji, že to tento chrám není. Při vstupu na mě přišlo známé mravenčení v celém těle a na vzdáleném konci jeskyně zapaluji svíčku a vonné dřevo Palo Santo. Ostatní návštěvníci odešli , přichází uklidňující ticho.
Jelikož vím, že myšlenky jsou tvůrčí a umocňují se upřímným přáním, vysílám zde žádost pro nalezení se se ženou, se kterou mám spolutvořit a radovat se ze života. Flétna a vlastní hlas, mi pomáhají vyjádřit to, co slovy nelze. Po chvíli ticha, jako na zavolanou, přichází zaměstnanec parku a říká, že se oblast zavírá, ať se vrátím k bráně.
Cesta stoupá nahoru, dolů, někdy kolem strží a konečně se po půlhodince ocitám zpět.
  Mám teď čas, si vklidu prohlédnout MP, které se hemží mnoha turisty. Alespoň že se trošku rozdrobili v této rozsáhlé oblasti. Nabírám pár kamínků na památku a pozvolna stoupám na  vršek, ze kterého je celá oblast dobře vidět. Již jsem se nadíval dostatek, pocítil pocítěné a je čas sestoupit pěšky zpět do Aguas Calientes, znovu po příkrých schodech. 
Městečko je postaveno v prudkém svahu a mě čeká další stoupání. Na tržnici kupuji velké avokádo, chléb a tuňáka v plechovce. Dnes spím v příjemně zařízeném hotýlku "El Mystico", kde dostávám vlastní pidi pokoj. Užívám si teplé sprchy a na malém stolečku míchám avokádo s tuňákem, vymačkávám citrón a přikusuji chléb. Již se nedočkavě a
 Poté vycházím ven a vydávám se k místním lázním, jen pár metrů od hotýlku. U brány platím 10 solů a znovu se vine cesta do kopce, čekal bych pár metrů, ale to néé, lázně v nedohlednu. Mé nohy už jdou jen ze setrvačnosti a po počátečním naštvání z dalšího podělaného kopce, si uvědomuji komičnost situace a vnitřně chechtám nad životem. Cesta kopíruje divokou horskou bystřinu, po stranách kolmé hory, až konečně po 10 minutách jsou budovy na dohled.
 Bazénky mají k mému zklamání, jen "vlažno-teplou". Naštěstí alespoň chrliče vody opodál, mají vodu horkou, tak masíruju celé tělo a společně s kombinací ledové vody, cítím jak odchází napětí z těla pryč. Ach to je balada. Lidé si v poklidu povídají v bazéncích, popíjejí pivo, či ostřejší pití. Tělo mi říká, že už mám jít, tak rychle z kopečku do hotýlku a spánek 12hodin v kuse.
A to je konec jednoho příběhu. 

Martin

 

Náhledy fotografií ze složky Peru - Machu Picchu

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář