Jdi na obsah Jdi na menu
 

 




Malý pavouček mi tuhle poradil ...

vloženo  9. 1. 2009

Také vás zajímá, co se skrývá za roztodivným názvem ? :)
Tak se pohodlně posaďte a poslechněte si zážitek, který se stal tři dny předtím, než jsem dal pac a pusu Novému Zélandu. Zde se začíná léto probouzet do plné síly, zatímco má rodná domovina spí v náruči zimy.

Je zrovna poslední den mé práce v malém hrnčířství, u jedné starší paní. Většinou jsem pracoval na zahrádce, natíral střechu, vyzkoušel si udělat hrneček a to úspěšně, juchůů. Jinak však takový pučmidrát.
Z výšky se na mě usmívá sluníčko a sytě modré nebe. Dostal jsem dnes krásnou práci a to sbírání jehličí z pod mohutných borovic, které se tyčí nedaleko.
Jehličím se zakryjí mezeri mezi keři na skalce, aby mezi nimi nerostla tolik tráva.

Je lehce po druhé hodině a fakt pařák, ne tedy pod skupinou mohutných borovic, kam jdu na sběr :) Zouvám botky, které si již delší dobu „libovali“ mým odérem ze švajzek, čili nevoňavých to nožek. Bosé tlapky už jsou celé natěšené, na pocit křupajícího jehličí a očekávané masáže. A nejsou zklamány! Fakt to někdy děcka zkuste, je to supr! Uff, to jsem se rozjel :)  Ehm, tak tedy pokračujeme dále ...

Postupně sbírám spadané jehličky, do připravených pytlů. Děkuju stromečkům za pichlavé bodlinky a říkám, jaké jsou to fešandy :) Občas je ošmatám, obejmu, psst! Mám prostě pro kůru stromů slabost, hihi.

Potřebuju naplnit ještě dva pytle a jehliček začínalo být pomálu. Pokukuju víc okolo a sluníčko, které prokličkovalo mezi stromy smíšeného lesa, mi ukazuje bronzový třpit, níže v prudkém svahu. Vydávám se dolů a sbírám vrchní suchou vrstvu a kousek po kousku. Dole se na chvilku odpoutávám od sběru a můj zrak zaujímá pohled na náznak úzké lesní pěšiny. A ona to taky cesta je. Vine se po vrstevnici kopce, zarostlá hustou džunglí menších stromků, až někam do dály. Inu což, poslední den „v práci“, dost sem předtím makal, teď si chci dát relax, tož hurá kupředu.

Pomaloučku jdu a vychutnávám si okolní stromky, trávu, vůni ... Až před sebou spatřuji mítinku, obklopenou hustým stromovím. V této hodině sluníčko pluje nebem tak, že osvětluje malou část mítinky a zbytek halí do krásné hry pohupujících se stínů a světel. Ta krása a klid je okouzlující. Cítím, jak ke mně promlouvá les, nebo spíš, začínám mu konečně naslouchat. Najednou, jako když luskneš prsty, je tu bezpečnost, podpora, intimita, mír – všechnu tuto krásu nabízí les.

Poté co mi sklapla zpět čelist údivem :) mě napadá bláznivá myšlenka. „Odhoď zbytek letního oblečení a raduj se ze své nahoty, nikdo tu není.“ Chvilu čumím, odkud že ten hlásek vychází ... no a on jde zevnitř :) Teď už to jde ráz na ráz, svítí jen eee plavková část těla. To sem to fikaně popsal, žejo? :)
A jaké že to je? Krásné, očišťující a srandovní. A japato srandovní? „Prostě, sem nahatej a nic hroznýho se neděje. Vlastně děje, je mi líp, teda báječně, je to super ! “ Konečně se cítím opravdu svobodný, úžasné ...

Po chvilce, co dozněl andrenalin a vlna energie v mém těle, si hledám místečko,
kde se opalovat. Nabízí se mi jediná větší osvětlená plocha, pod malou „kapradinatou palmou“. Čili zmenšete palmu a navlečte jí listy z kapradí :) Lehám na svlečené prádlo, aspoň na něco se teď hodí, hih. Užívám hřejivých paprsků, které dodávají, zde pod ozonovou dírou Nového Zélandu, opravdové teplo :) Na kůži se promítá stín kapradí, které je nade mnou, jakoby vytetované. Hraju si asi pět minut, jen tím, že různě „tetuju kapradí“ na různá místečka své kůže, je to fakt sranda, někdy si vystačím s málem, mno.

Obrazek

Po chvilce se otáčím na pupík, aby se opražil i sýratý ... no víte co. Krásně jsem z toho vybruslil, ani nemusím použít slůvka zadek. :)

Nu a jak tak pokujuju po okolí a travičce vůkol, zaujímá můj pohled malý zelený pavouček. Velikosti nehtu u malíčku, se zelenou prdelkou, tvarem jaký mají mravenci. Přistává na ruce a zkoumá terén. „Hochu, no hezky ses stavil na návštěvu, ale za chvilu bych tě nejspíš z neopatrnosti zalehnul. Šupky, běž zkoumat zelenou travičku.“ Nakonec si nechá říct a já si zase lehám. Nějak mi to po chvíli nedá a začínám pavoučka znovu zkoumat, co von jako na to.
Došplhává na velehoru v podobě stébla trávy. No a hned mu řikám: „ Tak a co dál chlape. To sis moc nepomohl, musíš zase dolů, pobaveně se pousmívám“ Jenže von je pěkně vypečenej. Chvilku nazdařbůh pendluje na vršku a pak, z ničeho nic, jde po neviditelné šňůrce, daleko, daleko dopředu – v porovnání s jeho tělíčkem. Chvilku na to tak vírám a najednou mi bleskne hlavou: „Pavouček ti ukázal, ač se ostatním zdá, že je v koncích, on přesto ví co dělat dál a navíc s klidem a rozhodností. I když je titěrný, cestuje po velký vzdálenostech a nemá strach.“ Vím, že to pro mě bylo velké znamení, určené právě pro tento čas. Oheň a led ve mně příjemně vybruje, jako potvrzení.

Obrazek

Ještě chvilku jsem fascinovaně pozoroval pavoučka, jak vždy na vršku stébla trávy, jakoby prdelkou pogumuje povrch (to co jsem si myslel, že je jen bezduché pendlování), aby „lano“ upevnil a vypouští tenoučký vlas, který v lehkém větříku, ozářen sluncem, putuje jako stříbrná vlnitá nit vzduchem. Někde se zachytí a pavouček může zase o kus dál, jako provazochodec na neviditelném laně. Při tomto pozorování se celý svět zúžil na malého pavoučka a pár centimetrů okolo. Je to tak uvolňující, nemyslet na nic jiného.

Mé pochyby, co bude dál po opuštění Zélandu, nabývají lehčích odstínů.
Ač malý, tak budoucnost je na mě a mém odhodlání.


Houbik